Onoho prvního letního dne Slunce sotva vstalo, ještě si protírá ospalky v očích, a nevěřícně hledí na Staroměstské náměstí v Praze. U radnice je postaveno lešení asi dvacet kroků dlouhé a široké, potažené černým suknem. Co se to děje?
Je časné jitro 21. června roku šestnáctistého dvacátého prvního. Tento den navždy poznamená nejen osudy jednotlivců, ale i osudy českého národa. V pět hodin ráno začíná hrůzná a krutá podívaná – poprava sedmadvaceti českých pánů, vůdců stavovského povstání.
Jeden po druhém postupně vystupují na lešení: Ondřej, hrabě Šlik, Václav z Budova, Krištof Harant z Polžic a Bezdružic, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losů, Vilém Konecchlumský, Bohuslav z Michalovic, Diviš Černín z Chudenic, Valentin Kochan z Nového Města pražského, Tobiáš Šteffek z Nového Města pražského, Krištof Kobr z Nového Města pražského, Jan Šultys z Hory Kutné, Maxmilián Hošťálek z města Žatce, Jan Jesenius, doktor, jemuž nejprve jazyk uřezali, Jiřík Hauenšild, Leander Rypl, Václav Mateřovský, Jindřich Kozel z Nového Města pražského, Ondřej Kocour z Nového Města pražského, Jiřík Řečický, Michal Witman a Simeon Vokáč. Počet sťatých dvacet čtyři. Jan Kutnauer a Simeon Sušický byli oběšeni na trámě z okna radnice na Starém Městě pražském. Nathaniel Vodňanský byl oběšen na šibenici na Staroměstském náměstí.
Muži, kteří nesou duši národa. Stětím jejich hlav i národ, který ve snaze dosáhnout svobody a samostatnosti předběhl svou dobu, ztrácí symbolicky svou hlavu. Nastává tři sta let poroby. Doba Temna. Ale půda nasycená krví popravených živí zdravé jádro národa, které udrží při životě jazyk, obyčeje i kulturu. I když jsme se po třech staletích domohli obnovení samostatnosti, dodnes cítíme důsledky oné hrůzné exekuce, kterou chtěli Habsburkové ukázat, že si svou moc nenechají žádným způsobem vzít. Z kdysi hrdého a sebevědomého národa jsme se stali těmi, kdo přijímají cizí nadvládu jako normu. V současnosti ve světě sílí snahy těch, kteří usilují o vyvolání strachu a beznaděje a získání ještě větší moci. Jsou to dědicové „vítězů“ z Bílé hory. Co s tím?
Chceš-li uzdravit národ, uzdrav nejprve sám sebe. Skutečnou sílu mají ti, kdo vytvářejí opravdové hodnoty. Mocní mají svou sílu jen do té doby, dokud jim ji tvůrci skutečné síly sami odevzdávají. Najděme každý z nás sama sebe. Probuďme v sobě zdravé sebevědomí, tvořivost a sebeúctu. Zaměřujme se na to, co je v nás dobré. Odložme strachy, které nás blokují. Ze zdravých, sebevědomých a radostných jednotlivců vyrůstá zdravý a úspěšný národ. Přestaňme se bát traumat z minulosti, přijměme zodpovědnost za vlastní život, nebojme se rozhodovat opět sami o sobě a otevřme svá srdce – pak znovu najdeme i svou duši. Tentokrát máme šanci zvítězit. Je to na každém z nás.
Výborný závěr!