Cílek, Richter, Veverka: Hlasy z hořících domů

10.6.2020 Lidice jsou neprodyšně uzavřeny. Dovnitř smí kdokoli, ven už nikdo. Na místo nadcházející zkázy přispěchali velitel kladenského gestapa Harald Wiesmann, šéf kladenského sicherheitsdienstu Max Rostock, velitel kladenského četnictva podplukovník Josef Vít, z Prahy přijeli Horst Bőhme, a vedoucí pražské řídící úřadovny gestapa Hans – Ulrich Geschke. Následující události jsou nejednou popsané. Noční tmu rozkrajují ostré německé povely a výkřiky, motory automobilů řvou, ozbrojení gestapáci spolu s členy schutzpolizei buší dům od domu, budí Lidické a nutí je k urychlenému odchodu. Muži jsou odvedeni na statek Stanislava Horáka, ženy a děti do budovy školy. Kolem sedmé hodiny ranní – je již 10.6.1942 – bere ve sklepě Horákova statku kladenský gestapák Oskar Felkl (někdejší československý občan, nyní příslušník Říše), do rukou jednu policejní přihlášku za druhou a vyvolává muže jménem. Starosta obce František Hejma musí potvrdit totožnost každého z nich. Zhruba v téže době nacisté odvážejí ženy a děti ze školní budovy do reálného gymnázia na Kladně. Tehdy už část obce hoří.. Muži jsou vyváděni- nejprve ve skupinách po pěti – na zahradu Horákova statku a stavějí je ke zdi sousední stodoly Anny Novákové, jež se nyní proměnila v zeď popravčí. Mnozí mají obličeje zmasakrované pažbami pušek, mají vyražené zuby, vykloubené ruce, utržené prsty, ale kráčejí vzpříma, nespoutáni a s nezavázanýma očima. K zemi padá mezi již zavražděné sousedy Václav Hroník, na jeho smrt kouká jeho syn Josef, který umírá chvíli poté. Ale co tam ten Pepík dělal? Ještě mu není patnáct let a podle zrůdného nacistického výnosu budou přece v Lidicích zastřeleni všichni muži starší patnácti let, třebaže se tehdy plnoletosti dosahovalo v jedenadvaceti.. proč tam tedy je i čtrnáctiletý Pepík Hroníků? Odpověď se skrývá v oné osudné noci. Poté, co byla celá rodina Hroníkových vyhnána před dům a strávili poslední společné chvíle, nacisté z rodiny vydělili Václava Hroníka staršího a rovněž dvacetiletého syna Václava. Byla jim určena cesta do Horákova statku, na zbývajících sedm dětí a těhotnou manželku čekala budova školy. Tehdy Václav Hroník pohlédl na řádku svých dětí, které stály na matčině straně připraveny k cestě do školy. „Pojď Pepíku.“ vyzval syna stojícího na matčině straně, „pojď synku, pojď se mnou.“ V tomto rozhodujícím okamžiku ho napadlo, že tak ženě Františce ulehčí v péči o děti, když si sebou vezme Josefa. Co však nemohl vědět, že jejich cesta povede k popravčí zdi a že Božena, Zdeňka, Zdeněk a Marta budou zavražděni v polském Chelmnu. Nemůže ani tušit, že jejich posledního syna Františka zabijí dozorkyně v ravensbrűckém koncentráku, jen co se narodí. A tak zopakoval: „Pepíku, pojď.“ A syn šel. Až na zahradu Horákova statku, až k popravčí zdi. A teď tu stojí a strnule hledí na zavražděného otce. A třesknou výstřely. A chlapec Josef Hroník padá vedle otce, mezi dospělé sousedy. Prásk, prásk , a mužská těla se kácejí k zemi, ještě z pistole ránu do hlavy, je tu dalších pět mrtvých, pohůnci v uniformách je uchopí za nohy a odtáhnou je zahradou a položí k řadám již popravených, děsivý koberec narůstá – ale jde to pomalu, nacistické bestie jsou netrpělivé a proto je vydán nový rozkaz a ze sklepa Horákova statku jsou vyváděny skupiny už po deseti mužích.. Stále je se zbývajícími lidický farář Josef Štemberka a stále s nimi setrvává, žehná jim a připravuje je na smrt. Domy začínají hořet a střešní trámy se s praskotem bortí, čpavý kouř se line okolím, zatímco opilí nacisté se v apokalyptické scenerii potácejí a střílejí drůbež a opékají si ji na otevřených ohních. K zemi padají další muži. Mezi nimi je i Václav Hanf, který se s trojicí dalších horníků vrátil ze šichty domů, přestože byli varováni, sami mohli vidět kouř, který stoupal od Lidic. „Václav Kovařovský prohlásil: „Není to nic platné hoši, my tam musíme. Máme tam rodiny i majetky. Jestli nám zničili naše ženy, děti a domky, ať zničí i nás. Půjdeme.“ Buštěhradským, kteří je znovu vyzývali, aby už nejeli ani krok dál, darovali svá kola na památku. Došli až k německým strážím, které je odvedli do středu pekla, na zahradu Horákova statku. Prásk, prásk, prásk. Ke zdi se musí vléct nejen pětapadesátiletý beznohý válečný invalida a oblíbeny trafikant Augustin Pospíšil, ale i pětačtyřicetiletý zcela slepý Alois Prynych. A rovněž třiasedmdesátiletý farář Josef Štemberka. Odešel na smrt jako jeden z posledních, do poslední chvíle mužům ve sklepě žehnal a modlil se s nimi. Úkol „postarat se o kostel a faru připadl Maxu Rostockovi, šéfovi kladenského sicherheitsdienstu (SD) a jeho komendu. Poté co probudili faráře, v doprovodu hospodyně musel otevřít kostel. Nacisté na faře uloupili monstrance, kalichy a kostelní zlato a naložili je spolu s lidickými matrikami do služebních automobilů. Rostock osobně odvedl faráře do Horákova statku, cestou byl bit řadovým příslušníkem SD. Pak se dal Rostock se svými kumpány do rozkrádání kostela, třebaže K.H.Frank rabování zakázal. Z fary vynesli balík, který pak ukryli do kanálu u silnice, před přicházejícím šéfem SD v celém protektorátu Horstem Böhmem. Lidice už hoří, nadlidé se baví a Max Rostock zvesela vypravuje, jak to pěkně zařídil, že díky farářovi a jeho modlitbám šli muži na popravu jak ovce. Plácají se dlaněmi do stehen, ja,ja, je to povedená taškařice – a v tu chvíli zazní poslední výstřely a poslední muži klesají k zemi. Lidickou zem pokrývá hrůzostrašný koberec mužských těl, nejstarší popravený je Emanuel Kovařovský a bylo mu čtyřiaosmdesát let, Josefu Hroníkovi chyběly do patnáctých narozenin dva měsíce. Leží zde sto sedmdesát tři mužů. Následují popravy 16.června na popravišti v Kobylisích, kdy je popraveno devatenáct mužů a sedm žen – patnáct z nich byli příslušníci rodin Horákových a Stříbrných. Padesát tři žen nepřežilo koncentrační tábory a pochody smrti. Zemřelo osmdesát dva dětí zplynovaných v polském Chelmnu, také dalších pět dětí, kterým v době vyhlazení Lidic nebyl ani rok a zemřou na následky odporného zacházení v Praze a také novorozeně, které dozorkyně v ravensbrűckém koncentráku zabijí, jen co poprvé zakřičí. Celkem tři sta čtyřicet lidických mužů, žen a dětí…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.