Stanislav Motl: Cesty za oponu času: Ozvěny lidické noci, archivy, zapomenuté příběhy a pátrání po vinících

11.6.2020 Děkuji FB skupině „druhá světová válka“ (pozn. TB) LIDICE – POHŘEBÁCI Z TEREZÍNA A REQUIEM PRO LIDICKÉ MUŽE Bylo jich třicet. Ne všichni byli po válce identifikováni. Ti, co přežili, nikdy nezapomněli. Nemohli. Nemohli zapomenout na tu nejstrašnější noc v jejich životě. To když z nich nacisté udělali členy pomyslného pohřebního komanda, kteří byli nuceni pochovat mrtvé lidické muže. Nejen ale pohřbít. Jejich hlavním úkolem bylo vykopat pro zavražděné společný hrob. Pracovali nepřetržitě desítky hodin. Bez jídla. Bez vody. V čase, kdy se všude kolem ozývaly detonace a kdy se kolem nich hroutily zdi lidických domků i kostela. Připadali si jako v apokalypse – aby mohli pracovat i v noci, museli si rozdělat velké ohně, jejichž potravou byl rozbitý nábytek z lidických domácností. Pracovali bez odpočinku, svíráni hrůzou, že také je jako nepohodlné svědky nakonec čeká poprava. Historie uchovala jména většiny z nich: Ing. Dr. Jiří Aron, Viktor Aron, Miloš Baum, Ota Baum, Fried, Ota Hostovský, Alfred Kohn, František Krása, František R. Kraus, Karel Langendorf, Viktor Laš, Vítězslav Lederer, Karel Mautner, Jindřich Perutz, Jiří Petschauer, Ing. Ota Popel, Josef Roubíček, Rudolf Steiner, Ing. Robert Steinsberg, František Strauss, Bedřich Weill, Bedřich Zeiner. Celkem tedy 22 mužů. A jak již bylo uvedeno, celkem jich bylo o osm více. Čtyři z těchto mužů stihli po válce své hrůzné zážitky sepsat: novináři František R.Kraus a Ota Hostovský. A dále pak Vítězslav Lederer a Viktor Laš. Jejich vzpomínky se až na některé detaily v zásadě shodují. Viktor Laš i Karel Langendorf byli do Terezína dopraveni jedním z prvních transportů, které sem začaly jezdit od listopadu 1941. Tehdy osmnáctiletý Viktor Laš prožije v Terezíně prvních šest měsíců. A pak přijde 10.červen 1942. Pracovnímu komandu, které chodilo pracovat na dráhu do Bohušovic, bylo řečeno, že dnes do obvyklé práce nepojedou. Mezi členy terezínského komanda byl toho dne i Ota Hostovský. Rozkaz k odjezdu dostali ve 13.30. Před cestou vězni dostali 350g chleba a 30 g margarínu. Takový příděl potravin ještě nikdy nefasovali, takže bylo hned jasné, že půjde o delší a těžší práci. Před nákladním vozem, který vezl vězně, jel vůz velitel terezínského ghetta Siegfrieda Seidla. Vězni jedoucí ve společnosti čtyř protektorátních četníků dostali rozkaz zůstat pod plachtou a nekoukat ven. Po příjezdu na místo určení si skupinu přebírají příslušníci Schupo. Pochodují několik minut než došli na vrchol kopce. Když zezdola spatřili stoupající kouř, Ota Hostovský se zeptal jednoho příslušníka Schupo, co se děje. Ten odpověděl lakonicky: „Dort unten brennt ein Dorf – Tam dole hoří vesnice …“ Ota Hostovský po válce napsal: „Je hrobové ticho – jen naše kroky je slyšet v tom příšerném klidu. Vesnice se zdá již napůl vypálená a mrtvá. Ohořelý inventář domácností leží na silnici a v příkopech – peřiny, šatstvo, boty, rádia a také zastřelení psi, kočky, slepice….Odbočujeme nalevo a tam na louce se nám naskýtá strašlivý obraz – řady zastřelených mužů(173). Asi deset kroků od nich zastavujeme. Seidl načrtává krumpáčem obrysy budoucího hromadného hrobu. Při práci máme dbát na to, abychom nepoškodili stromy.(doslovně: Aber die Baume sind zu schonen.)…“ Seidl poté skupině nakazuje vykopat hrob do hloubky čtyř metrů. Ota Hostovský popisuje následující události: „ Je 16 hodin. Začínáme kopat. Seidl nás pozoruje a čtyři ozbrojení schupo nás hlídají. Tu a tam je slyšet detonace – jinak hluboké ticho. Schupo se každé dvě hodiny střídají. Pomalu se stmívá…“ Viktor Laš dále vzpomíná: „Práce to byla hrozná. Já jsem tedy byl zvyklý fyzicky dělat, práce mi nedělala problém. Zpočátku to šlo, byla to ornice. Ale asi po půl metru jsme narazili na jíl a to už bylo horší. Šlo to pak pomalu. Večer nebyl ten hrob vykopaný ani z polovičky. Měli jsme sotva metr. Pak přišel opět Seidl(kolem 23h) a rozdělil nás do čtyřčlenných skupin a poslal nás do vesnice. Tam jsme třeba vytrhávali vrata a podobně. … Taky ploty a to všechno jsme museli snášet na hromadu ke hrobu. Pak se to polilo petrolejem a zapálilo. A my jsme museli znovu dělat. Vykopali jsme asi půl metru, mezitím ten oheň dohořel. Tak nás znovu poslali do vesnice, museli jsme přinést skříně, peřiny, všo co hořelo ….“ Podle Oty Hostovského Siegfried Seidl tehdy vězňům řekl, že do šesti hodin ráno se musejí dostat do hloubky tří metrů, jinak se „můžou klidně položit k ostatním..“. František R.Kraus vzpomíná: „ Kopeme, klesáme do hloubky země, v noci, celou noc při tom strašidelném ohňostroji hořících Lidic, kopeme do rána, dopoledne, odpoledne, bez přestávky. Hodili nám každému kus chleba… Seidl i Wostrell (dozorce) zde ještě stojí a kouří, ….a schupo tam v pozadí vaří ve velkých hrncích z pochytaných slepic a hus dobře vonící polévku…“ František R.Kraus popsal i okamžik, k němuž při kopání rovněž došlo a který zní až mysticky. Bylo to ve chvíli, kdy kolem pracujících vězňů zněly denotace a kdy se likvidovalo i zařízení lidického kostela: „ Stojím vedle Karla Langendorfa, slyším, jak tiše zpívá : Requiem aeternam dona eis Domine at lux perpetua luceat eis … Z rukou mu vypadl krumpáč, otevírá a zavírá pěsti a zpívá si Dvořákovo „Rekviem“. Dies irae, diess illa, solvet saeclum in favilla, teste David cum Sibylla..(Onen hrozný den hněvu promění všechno v popel, jak o tom svědčí David a Sibylla..) V kostele bubnují červené úlomky cihel jako kroupy do prázdných lavic, obrazy svatých padají z pukajících stěn, slouží se poslední mše…“Neuvěřitelné! V červnové noci ovládnuté smrtí zpívá Karel Langendorf pasáž z velké vokálně – instrumentální skladby Antonína Dvořáka. Té noci se zásluhou statečného Karla odehrála – uprostřed hořících Lidic – improvizovaná mše za lidické muže, aniž o tom měli nacisté tušení…V té době byla jáma vykopána, podle vyprávění Viktora Laše tak do tří, maximálně tří a půl metru. Seidl jim pak povolil asi půlhodinový odpočinek. Pak jim rozkázal, že se mrtví musí prošacovat. Viktor Laš na to vzpomíná: „ Těm mrtvým bylo asi řečeno, že je někam povezou, protože každý měl u sebe jídlo. To jídlo bylo skromné. Někdo měl dva krajíce chleba, jiný kus salámu a to bylo zpravidla všechno. Seidl nám velkoryse řekl, že si to jejich jídlo můžeme vzít. Ale nikdo jsme to neudělali. Víte, to napětí bylo strašlivé a nedovolilo pozřít jediné sousto. A navíc ten strašlivý pohled na mrtvé. V té jámě bylo čtyři až šest dvojic, to všechno byli lidé, co se mnou přijeli z Terezína. Střídali jsme se. Já byl v jednom rohu a každého z těch mrtvých jsem měl ruce, každého z nich jsem podával ostatním ……“ Držel v rukou chlapce. Kteří byli ještě mladší než on. Vybavil si bělovlasého faráře, obecního policajta v uniformě, také starce,… Podle svědectví Viktora Laše měl každý z nich kulku v hrudi, v hlavě a někdy ještě i průstřel pod bradou. Vidšl ale také muže s vytrženým jazykem, s prsty visícími z ruky, které byly něčím vyrvané z kloubů, viděl i mrtvého muže s ulomenou rukou v lokti…. Ota Hostovský popsal i další okamžik, kdy od Seidla dostal rozkaz, aby ještě s jedním vězněm šli za ním: …“Vstupujeme do nízkého podlouhlého přízemního domu, který je nablízku a zůstal ještě uchráněn. V kuchyni u kamen leží asi pětadvacetiletý, vyšší opálený muž. Přeřízl si žíly na rukou. Odvážíme ho na kolečku k ostatním….Schupo a SS zatím střílejí zbylé slepice a holuby …..“ O dalších událostech vypovídá Ota Hostovský takto: …“ Máme nyní mrtvé pochovat. Každému máme prohlížet kapsy a cenné věci jako hodinky, peníze, legitimace, cigarety a podobně se mají hodit do pytle, který drží jeden schupo. Má – li mrtvý dobré boty, tak se musí svléknout. Šest z nás je posláno do hrobu a ostatní musíme začít s nařízenou prací. Kdo se zdráhá, je surově kopnut a vyhrožuje se mu zastřelením. Stojíme mezi řadami mladých stromků, u nohou prázdné patrony…..Teprve teď se díváme mrtvým tváří v tvář. Téměř v každém obličeji zůstal zaryt výsměch katanům, kteří je vraždili. Leželi na zádech a na boku. Mladší člověk se drží křečovitě starého, snad syn a otec. O kousek dál farář v hnědém úboru – jeho bílá hlava zrudla krví. Opodál silnější muž větší postavy s brýlemi. Pak muž s odstřelenou horní částí hlavy. Ta se musí hledat a nasadit, aby prý „měl mozek zase možnost o všem přemýšlet“, zněl cynický rozkaz. O kousek dál leží hubený muž vyšší postavy, tmavovlasý, v tmavším saku, se zdviženou zaťatou pěstí. I zastřelený malý bílý pes zde leží – neopustil svého pána ani v jeho poslední chvíli…“ Viktor Laš vypráví, co se dělo poté. Když byl mrtví ve společném hrobě, byli posypáni chlorovým vápnem dovezeným z Terezína. …..“Začalo se to polévat vodou. Do toho začalo lejt. Takže se od toho podávání vody upustili. No a pak jsme ten hrob začali zahrabávat ….“ Ota Hostovský na to vzpomíná: „ Hlína je nasáklá vodou, lepí se na nohy a na lopatu. Pociťujeme nesmírnou únavu. Pomalu mizí pod hlínou těla – jen jedna natažená ruka zvedá se ještě dlouho jako žaloba i výstraha. Za hodinu mizí i ona..“ … „Hrob jsme zaházeli tak, že asi půl metru zůstalo nezaházených,“, říká o dalších událostech Viktor Laš. „Pak Seidl řekl – schluss. A my jsme museli nastoupit před ten hrob. Jak dlouho jsme tam stáli, to už nevím. To byly do té doby nejstrašnější okamžiky mého osmnáctiletého života. Protože jsme čekali, kdy nás jako nepohodlné svědky zastřelí. Bylo to strašlivé napětí. Strašlivý stres …“ Pak vězni dostali rozkaz nastoupit znovu do nákladního auta. Vězni tam doslova napadali, totálně fyzicky a zejména psychicky vyčerpáni po šestatřiceti hodinách nepřetržité práce, kdy měli pouze dvě půlhodinové přestávky. Auto se pak vydalo zpět do Terezína(ráno 12.6.1942), ještě předtím však Seidl vězňům řekl, že kdo se jen zmíní o tom, čeho byl právě svědkem, bude okamžitě zastřelen. Přežili sice, nicméně jejich budoucnost byla více než temná. Jeden ze skupiny zaslechl, jak příslušník pražského gestapa Rode říká Seidlovi: „ Alle diese sind Geheimnisstrager und mussen bald Osten verschwinden!“ – Tito všichni jsou nositeli tajemství a musí brzo zmizet na východě!“ V sobotu 13.6.1942 odjede z terezínského ghetta do Lidic další komando. Půjde o jedenáct mužů. Jejich úkol bude dokončit práce a zaházet společný hrob lidických mužů Ale nejen to. Rudolf Mautner o tom říká: „ Dostávám rozkaz vykopat jámu a pohřbít vše, co zůstalo po mrtvých. Chápu se operace sám, chci ušetřit hochům hrůznou podívanou. Snáším všechny zbytky . Nalézám čepici s téměř uříznutým čelem – kosti a mozek – práce kulometu … Opatrně kladu do jámy krev – krev našich českých lidí. Česká krev do české půdy. Jízdenky, knoflíky, manžety, brýle, sokolský průkaz, tužky, ….“ Svědectví tehdy pětačtyřicetiletého Rudolfa Mautnera je o to cennější, že si všiml na dvou místech stopy podstavce, trojhránku pro lehký kulomet. Viděl také nábojnice z pušek i kulometů. Důkaz toho, že lidičtí muži nebyli vražděni pouze puškami, ale také kulomety. Hrozbu, že členové „pohřebního komanda“ musejí jako nepohodlní svědci zmizet, mysleli nacisté vážně. Všichni do jednoho odjeli v letech 1943 – 1944 do Osvětimi. Tady, kromě sedmi přeživších, o kterých již byla řeč, jejich stopy končí. Karel Langendorf, který zpíval potichu nad hrobem lidických mužů Dvořákovo Rekviem, nepřežil. Vítězslavu Ledererovi se jako jednomu z mála podařilo z vyhlazovacího tábora v Osvětim uprchnout. Konec války ho zastihl mezi partyzány. Přežili rovněž Jiří Aron, Robert Steinberg a Bedřich Zeiner. Smrti unikli i autoři předchozích vzpomínek Ota Hostovský a František R.Kraus, z něhož se stal po válce úspěšný spisovatel, autor například románu Kat beze stínu. Viktor Laš byl do Osvětimi transportován na konci září 1944. Jako fyzicky zdatný prošel selekcí a putoval dále po různých lágrech, až se ocitl v koncentračním táboře Buchenwald. Odsud se mu podařilo koncem války utéct. Dostal se domů, ale to už byl velmi nemocný. Další týdny po skončení války prožil v pražské nemocnici na Bulovce, protože si s sebou přivezl skvrnitý tyfus. Později se jako svědek účastnil procesu s K.H. Frankem. Do konce svých dnů mluvil o Lidicích málo a nerad. Nikdy se neubránil slzám. Hrůza, kterou tehdy jako osmnáctiletý hoch prožil, ho provázela až do roku 2004, kdy zemřel. A osudy velitele terezínského ghetta dr. Siegfrieda Seidla? Po válce žil pod falešným jménem ve Vídni. Byl však – v červenci pětačtyřicátého roku – československými lovci nacistů vypátrán. Do Prahy však vydán nebyl. Soudil ho Lidový soud ve Vídni. Dne 3.října je Seidl odsouzen k trestu smrti. Popraven bude 4.2.1947 https://www.databazeknih.cz/…/cesty-za-oponu-casu-cesty…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.