9.11.2019 Petr Štěpánek: Zemřel Jan Stráský, poslední československý předseda vlády a zastupující prezident, člověk, o kterém Václav Klaus prohlásil, že právě s ním by šel i na Severní pól. Kdysi jsme spolu napsali knížku-rozhovor nazvanou Prezident na půl úvazku. Připomeňme si ho dvěma úryvky z téhle knížky: Po listopadu 89 vstoupilo do politiky mnoho nových lidí nejrůznějšího politického zabarvení. Někteří zazářili jako supernova, aby jejich popularita záhy pohasla, jiní trvale blikotají na politickém nebi, ale jen několika nejvýraznějším se podařilo stát se skutečnými stálicemi. Měl jsem možnost setkat se s řadou z nich, mnohé jsem viděl přímo v akci na besedách, mítincích či pracovních setkáních nejrůznějšího druhu. Většinou však předvedli přesně to, co od nich člověk sledující politickou scénu na televizní obrazovce či v novinách očekával. S jednou výjimkou. Bývalý místopředseda české vlády, později federální premiér a v současné době ministr dopravy Jan Stráský totiž na první pohled působí dojmem nenápadného a nevýrazného člověka. V okamžiku, kdy se rozhovoří, vás však překvapí svým rozhledem, hloubkou a šíří vzdělání, schopností přímočaře pojmenovat a vysvětlit problém, a přitom ve své argumentaci zůstat stručný. Na základě prvního povrchního dojmu by si tedy asi málokdo na jaře jednadevadesátého roku, kdy se Jan Stráský poprvé objevil ve vládní funkci, vsadil na to, že právě on se přesně o dva roky později stane dle výzkumu veřejného mínění nejpopulárnějším českým politikem. Samozřejmě, podobné výzkumy nelze přeceňovat, ale o něčem určitě napovídají. Na čele žebříčku popularity se totiž objevil někdo, kdo nemá ani image politika západního střihu, ani bodrou lidovost populisty východního typu, člověk bez disidentské minulosti, ba naopak s komunistickým hříchem mládí na triku. Proč? Proč právě on? Každý si na to může odpovědět sám a podle svého, ale prazáklad úspěchu Jana Stráského je určitě v jeho pracovitosti a spolehlivosti. Ale to by samo o sobě ještě nestačilo. Pojí se k nim ještě – a to je zřejmě nejdůležitější – obecná důvěryhodnost a přijatelnost, a to nejen v pravé části politického spektra.———V jakém stavu jste prezidentskou kancelář nalezl po stránce její funkčnosti? Musím odpovědět, že touto otázkou jsem se ani moc nezabýval, protože jsem tuto kancelář příliš nepotřeboval ani nevyužíval. Pan Havel mě seznámil s kroky, které učinil. Že rozpustil skupinu poradců a ponechal jenom funkční strukturu kanceláře. Prezidentská kancelář má dvě části, přičemž jedna z nich se zabývá Hradem a jeho údržbou. Do té jsem nezasahoval vůbec. Druhou část kanceláře jsem zčásti potřeboval k plnění těch pravomocí, které na mě byly přeneseny. Ale potřebu nějak hodnotit její činnost jsem nikdy nepociťoval. Kancelář je dimenzována tak, že velice snadno vyhověla mým požadavkům. S panem Havlem jsme se navíc dohodli, že do personálního složení kanceláře nebudu zasahovat, poněvadž od počátku byla celá otázka stavěna tak, že jde jen o dočasné uvolnění. Jak se člověk, který ještě nedávno seděl v bance, vyrovnává s faktem, že se stává de facto hlavou státu? I když jsem věděl, že mě to čeká, neměl jsem tušení, kdy se tak stane. A byl jsem o to více překvapen, že to přišlo prakticky okamžitě. Jak se vyrovnává? Nejdříve si přečtete, co to obnáší a znamená, jaké pravomocí připadají v úvahu, a seznámíte se s vlastním během prezidentské kanceláře. Pak musíte zalovit ve svých životních zkušenostech a pustit se do práce. Ve vládě bylo podle ústavy třeba projednat, které pravomoci bude vykonávat premiér a které si ponechá vláda jako kolektivní orgán. Abych byl konkrétní, vláda samozřejmě nemůže přijímat velvyslance a premiér zase nemůže vypovídat válku. V prezidentských pravomocích jsme tedy udělali řez s tím, že na mě byly přeneseny především ty povinnosti, které souvisí s osobním výkonem funkce hlavy státu. To znamená přijímání velvyslanců, ukončování velvyslaneckých misí, přijímání státních návštěv. Dohodli jsme se však také, že na federální úrovni styk se zahraničím co nejvíce omezíme, abychom nevytvářeli nějaké nevhodné iluze. Zdaleka nejobtížnější a časově nejnáročnější prezidentskou pravomocí však pro mě bylo udělování milostí. Každý týden jsem musel rozhodnou o několika případech. Na politické úrovni v ODS, ale i s panem Havlem, jsme se dohodli, že v zásadě nebudu na Hradě úřadovat. Že na Hradě se budou odvíjet jenom ty akty, jichž se účastní zahraniční hosté a které jsou s Hradem zvykově spjaty. To znamená přijímání velvyslanců, přehlídka, přijímání diplomatického sboru, oslava 28. října atd. Všechny ostatní úkony jsem prováděl ve své pracovně a přivolával jsem si úředníky z prezidentské kanceláře k sobě. Kolik vám vlastní „prezidentování“ zabralo času? Přibližně tak šest až osm hodin týdně.
