Alain de Benoist: Za horizontem lidských práv

26. září 2020   Díky Aleš Novák (text František Klášterský:) Je to téměř rok, co u nás vyšla jedna z nejútlejších, ale zřejmě také nejdůležitějších knih od Alaina de Benoista – Za horizontem lidských práv – leč ji doposud nebyla věnována výraznější pozornost.

Na rozdíl od některých povrchních vymezení proti lidským právům, základem de Benoistovy argumentace proti lidskoprávní teorii není relativizace, nihilismus nebo v ČR populární kupecké hledisko. Proč ji číst? V mnoha ohledech navazuje na argumentaci rozvedenou již v knize Být pohanem. Benoist předkládá staronové pojetí člověka a společnosti, řekněme holistický, komunitaristický přístup. Zkraje můžeme říct, že osou de Benoistovy argumentace proti lidským právům je poznání, ke kterému jinými slovy došel již kontrarevoluční filozof Joseph de Maistre. Tedy že nelze mluvit o univerzálních právech už proto, že účast na lidstvu nikdy není bezprostřední, ale vždy něčím zprostředkovaná. Toto zprostředkující pojivo vždy plní kultura, komunita a identita. Důvod, proč si „Horizont“ přečíst, leží v přehledném a výstižném vypořádání se všemi aspekty lidskoprávní teorie, které jsme si odvykli vnímat jako ideologii, nýbrž jako cosi „dané“ a neoddiskutovatelné. Jaká práva? Čí povinnosti? Už první kapitola naráží na problémem definice. Benoist na základě studia desítek pramenů dokazuje, že samotná definice lidských práv měla v historii neustále se měnící význam. Zvláštní pozornost je věnována samotnému procesu vypracování Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1947, která byla světu naoktrojována i přes to, že jí předcházel proces oslovení 150 nejvýznamnějších intelektuálů tehdejší doby, kteří na jednotné definici a samotném uznání univerzálnosti lidských práv shodu nenašli.

Autor jde mnohem dál než někteří soudobí pochybovači, kdy teorii lidských práv nenapadá pouze jako bytostný západní konstrukt několika posledních staletí v kontrastu s odlišným vývojem jiných kultur. Připomíná, že například asijskému myšlení a konfuciánské tradici je přemýšlení v intencích práv cizí a uvažují naopak ve smyslu povinností.

Za horizontem relativismu. V kapitole „Lidská práva a rozmanitost kultur“ demaskuje lidskoprávní teorii jako důmyslnou kamufláž kapitálu, měnící jednotlivce na jedince vytrženého z kontextu a sledujícího své zájmy („homo economicus“). Lidská práva tak představují kolonialismus převlečený do nového hávu, kdy je „břímě bělochů“, ospravedlňující koloniální expanzi a poučování druhých o tom, jak mají spravovat své životy nahrazeno něčím kvalitativně nepříliš odlišným. A sice představou, že liberální Západ smí oprávněně řídit všechny společenské a kulturní praktiky po celém světě ve jménu morálky zosobněné v právu. Avšak Benoist jde ještě hlouběji a nachází jeden zásadní paradox. Liberálové postulující univerzalismus lidských práv současně prosazují pluralitu kulturních systémů, která se projevuje například obhajobou masové imigrace. Avšak odvolávají-li se liberálové na jakousi abstraktní přirozenost vykořeněného depolitizovaného jedince, kdy úcta k lidským právům má přednost před úctou ke kulturám a národům, můžeme z toho tedy směle vyvodit, že podle této teorie jsou si všichni lidé rovni, ale kultury, které tito lidé vytvořili, si rovné nejsou? Autor ovšem není relativistou a netvrdí, že veškeré problémy jsou otázkou kontextu a diskurzu. S častým liberálním argumentem, zdůrazňujícím, že „obecná touha po štěstí“ nebo „zájem nebýt fyzicky napadán za své názory“ je důkazem celoplanetární shody na pojetí lidských práv, se vyrovnává brilantně. Připomíná, že ve skutečnosti nikdo netvrdí opak. Nicméně dodává, že ze skutečnosti všelidské platnosti jistých věcí nelze vyvozovat oprávněnost současného diskurzu o lidských právech. Předmětem dokazování je právě univerzálnost jazyka, jež se problém platnosti lidskoprávní teorie pokouší dokázat, ale nepodařilo se jej najít. A zřejmě nepodaří, tvrdí, de Benoist, neboť způsob, jakým se nejrůznější stěžejní hodnoty mezi sebou hierarchizují, je ve většině kultur jen zřídka kdy abstraktní, nýbrž v každé dané kultuře má jiný ráz.

Proti liberalismu. Během četby bystrý čtenář pochopí, koho autor považuje za zásadního nepřítele. Je jím liberalismus, který v lidských právech nalezl nejúčinnější nástroj depolitizace společnosti. Avšak, jak připomíná autor, je tu opět protimluv. Liberalismus tvrdí, že práva jednotlivce stojí na rozumu a lidské přirozenosti, sám ale zakazuje kritiku lidskoprávní teorie od racionálních bytostí jako nepřípustnou. Usvědčuje se tak ze lži a strhává masku. Kniha je doplněna doslovem „Co je to liberalismus“, ve kterém autor svou kritiku rozšiřuje a v řadě ohledů jej lze vnímat jako předehru jeho nenovější knihy Contre le libéralisme, na jejíž překlad si zřejmě ještě nějakou chvilku budeme muset počkat. https://nova-kultura.org/…/za-horizontem-lidskych-prav…/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *