Kupovat knížky pro blízké přátele je celkem útěšné.

14.12.2019 Hana Lipovská: Kupovat knížky pro blízké přátele je celkem útěšné. Vybírám většinou tituly, které sama dobře znám. Sáhnu klidně po antikvariátním kousku, pokud je obsah dokonalý. A těším se, že ty „moje“ odstavce a stránky budou promlouvat stejným jazykem k očím těch, které mám já sama ráda. Těm nejmilejším proto dávám kousky přímo ze své knihovny. Lehce očtené, leč věčně vděčné. Mnohem horší je výsadek do knihkupectví s externím zadáním v duchu „kup nějaké čtyři knížky na Vánoce pro Báru, Zuzku, Evičku a Petru“. To, co ještě včera vypadalo jako dům plný knih, dnes zeje vyčítavou prázdnotou. V prvním kroku nevděčně vylučuji všechno, co byť jen vzdáleně připomíná povinnou četbu. Máchové a Verleinové mohou být sebekrásněji vázáni, ale jsou natolik postiženi kletbou čtenářských deníků, že mají smůlu – jakkoli je právě u nich jisté, že je potenciální adresáti stoprocentně nečetli. Podobně lze vyloučit všechny Havly, Klause, Zemany a žijící politiky vůbec, bez ohledu na to, zda se jedná o jejich biografie, autobiografie nebo vlastní díla. Poslední akceptovatelný státník je Masaryk, který je už bezpečně mrtvý, takže společensky přijatelný. Vypadává také řada titulů, které, pravda, jsou sice krásné, leč trpí nadváhou. Obézní román o tisícovce stránek coby dárek naslepo vhodný není. Dneska letí knihy anorektičky. V úvahu nespadají ani tisky fungl nové, poněvadž u nich existuje značné riziko, že je nebohý obdarovaný dostane od pěti dalších donátorů. A už vůbec ne knihy brožované, byť sebekrásnější, protože brože se dnes coby prezent nosí toliko zlaté a s granáty. Když dále vyloučím – knihy na první i druhý pohled poněkud zpustlé, ba oplzlé, – tituly autorů, ke kterým chovám předsudečnou nedůvěru, – spisky sice skvostné, jejichž obsah by se ovšem toho či onoho knihou postiženého čtenáře mohl dotknout, tak zbývá k výběru hrstka pohrobků nešťastně se krčících ve středu knihkupectví. Nikdy jsem nechápala, kdo všechny ty polovtipné, grandiozně vybavené, cestopisy čte. Nevím to stále – ale začínám tušit, kdo a proč je kupuje. Ke všem podmínkám se navíc připojují čtyři další omezení:1. čas – strávím-li nad výběrem každé jedné knihy déle než dvacet minut, vlak ze Židenic odjede beze mě.2. peníze – jakýsi rozpočet byl při vyslání na misi stanoven, a jakkoli jsem poslouchala jen na půl ucha, tuším, že s výpravným vydáním sběratelského Kmotra (nota bene čtyřikrát) nepočítal.3. hmotnost – čtyři Prousty ani čtyři Randové odmítám tahat po matičce Moravě v ruce.4. osoba dárce – neustále si musím připomínat, že knihu nedávám já, nýbrž objednatel. Mělo by to být tedy alespoň trochu v souladu také s jeho osobností. Dostat humoresku od suchara by bylo poněkud podezřelé. A tak prosím všechny šrajbry: když už cítíte pnutí cosi psát, pište, prosím pěkně, knihy, které lze darovat místo dárkové poukázky k Vánocům. Pište tak, aby výsledek šlo vtisknout do ruky paní uklízečce i šéfovi výzkumáku. Ať je to něco lehkého, ale seriozního, výpravného, leč nedrahého, nového, však na staré variace, nepolitického, ovšem intelektuálního. Zkrátka: ať se jedná o kombinaci Chestertona s Čapkem lehce pajcnuté životopisy Isaacsona a napětím Galbraitha v duchu Tří mužů (o psu nemluvě). Protože Vánoce 2020 budou za chvilku. — — —Poznámka: foto je pouze ilustrační ?.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *